Moje milovaná žena si jako dárek k životnímu jubileu přála vidět Madeiru. A já jsem měl štěstí, vzala mě tam s sebou :-). Byla to nádherná dovolená a byla zajímavá i na zážitky mimo obvyklé turistické spektrum zkušeností. O některé z nich si dovolím se podělit.
Madeira patří Portugalsku, a s Portugalskem také v roce 1986 vstoupila do EU. Nutno podotknout, že Madeira je krásná, ale vzhledem ke své odlehlosti trochu zaostávala v civilizačním vývoji: elektrifikace byla dokončena teprve v osmdesátých letech a cesta z Porto Moniz na severovýchodě do Funchalu na jihu malého ostrova tehdy trvala šest hodin. Pak tedy Madeira ustoupila do EU a s tím dostala dotace. A představte si, oni si nepostavili rozhledny (kopců přitom mají dost!) ani cyklostezky, ani nedotovali golfová hřiště. Oni si za dotace postavili dopravní infrastrukturu. Takže dnes je Madeira protkána sítí tunelů a cesta z Porto Moniz do Funchalu trvá hodinu místo původních šesti.
Jednoho napadá, jak je možné, že na hornaté a nepřístupné Madeiře to šlo, a u nás téměř pětatřicet let po revoluci neumíme dostavět Pražský okruh, spojit Hradec s Olomoucí či Prahu s Českými Budějovicemi, neřkuli dotáhnout dálnici na hranice s Polskem a Rakouskem. Jen v dotacích to asi nebude, těch máme nejspíš dost, soudě podle chlubení vlád ze všech částí spektra.
Kdo mě zná, tak ví, že dotace pokládám za esenciální zlo; dotace v podnikání pak za nejhorší věc, která nás po roce ‘89 potkala. Nicméně uznávám výjimku v případě, když vám bohatší bratranci přispějí na evoluční posun – třeba právě na dopravní infrastrukturu, která slouží všem (a nekřiví trh, narozdíl od ostatních dotací). Ale u nás to z jakéhosi záhadného důvodu nejde. Takže nemáme dálnice, zato máme rozhledny, cyklostezky, golfová hřiště, dotované soukromé penziony, domy po babičce, soláry…
Ale na té Madeiře bylo fakt krásně.